Eva Vargo pochází ze severočeského Litvínova. Eva je všestranně založená umělkyně, zpěvačka a písničkářka, cestovatelka a jogínka se zájmem o východní tradice, jež nalezla svůj druhý domov v severoindickém Ladaku. Na koncertech vystupuje sama, někdy s looperem, a někdy v doprovodu přátel.

Je to vnímavá a energická bytost s krásnou duší a velkým srdcem na správném místě. Je sama sebou a ví kym být.

Čemu se věnuješ v rámci seberealizace?

„Tak hlavně je to hudba. Ale miluju i malbu a tanec, je toho moc. Někdy mám chuť se rozdvojit, táhne mě to ke všemu.“

Co tě přivedlo k tomu, čemu se věnuješ?

„K hudbě jsem byla vedena již od útlého dětství. Vzpomínám si, jak jsme společně s dědou zpívali za doprovodu harmoniky sprostonárodní písničky. Dospělí se mohli popukat, jak jsme tam sázeli jeden flák za druhým. Výborně nám to znělo!
Ani hudební teorie mě v dětství  neminula. Z mnoha let strávených v umělecké škole studiem klasické hry na kytaru jsem si odnesla znalost not a techniku hry, moje touha skládat vlastní tvorbu tam ovšem nebyla naplněna ani trošku. A tak skutečný začátek mé seberealizace spojuji se vznikem projektu Masaeca. Tři holky, jeden kluk za škopky a spousta progresivního hluku. Projekt se rozpadl dříve, než stihl proniknout za hranice okresu, a tak zůstal zapomenut. Ale my vzpomínáme s gustem a rády.“

Jak tvoříš? Necháváš se vést intuicí, nebo nad dílem dlouze rozvažuješ? Jinými slovy, vede tě hlava nebo srdce, a nebo obojí?

„Vede mě určitě obojí. Intuice má ovšem hlavní roli, bez ní by to nešlo. Mysl slouží jako nástroj, má na starost formu. Nazývám to takovým zhmotněním energie, i když se minimálně v hudbě nejedná o nic fyzického. Jakýsi transfer. To je důvod, proč si myslím, že dílo a umění obecně nelze vlastnit, a v důsledku toho tedy ani nelze být jeho autorem. Tak to cítím. Moje ego se na tvorbě přinejlepším podílí, rozhodně ji ale nepodmiňuje. S tímhle konceptem u lidí často narážím na nepochopení. Celý je to o úhlu pohledu a zahrnutí vnitřního vhledu. Energii nelze vlastnit, ale jde s ní pracovat a všelijak ji formovat. A to je to, co já dělám.“

Kdybys měla shrnout historii tvého tvoření,..

„No, Masaecu už jsem zmiňovala. Během studií jsem hrála spíš pro radost sobě a přátelům na večírcích. Obzvlášť na večírcích mých slovenských přátel bylo hej.  Po návratu z cest jsem několik let vystupovala pod jménem Ouim Kim Beat. Pod tímto jménem jsem pak vydala i svou první autorskou desku Moment (2016). V zápalu jsem hned další rok dala dohromady druhou desku Toulavý motýl (2017), ovšem tentokrát došlo ke změně jména na Eva Vargo. Klukům z vydavatelství to přišlo jako dobrý nápad. Bohužel netrvalo dlouho, a dobré nápady se mnou jednoho dne přestali sdílet. Stačilo léto v Indii, černý kašel, a bylo po spolupráci. To mě dost vzalo. Hlavně ten mlživý přístup. Proces vyhoření na sebe nedal dlouho čekat. A spálil mě na popel, jen abych z něj po nějaké době mohla povstat jako fénix. Ryzejší, zkušenější a silnější, než předtím. Teď píšeme rok 2022 a po celém tom coviďáckém šílenství mám v plánu nahrát další studiové album. Materiálu je spousta, takže to možná nakonec budou alba dvě. Nechávám to osudu. Ono to dopadne, přesně tak, jak má… No a co se týče malby, k té jsem dospěla tak nějak intuitivně. Odmala jsem ráda kreslila, ale nikdy jsem se tomu extra nevěnovala. Až při studiích jsem se zamilovala do sakrální ikonografie, a ponořila se do symboliky a vizuálního zachycení energie. Nepovažuju se za žádného malíře, spíš za technika, co postupuje metodicky. Maluju výhradně energetické obrazy, většinou přímo thangky a mandaly. Úplně nejvíc mě baví tantrické obrazy s jejich precizním smyslem pro detail a důrazem na symboliku.“

Proč tvoříš? Co ti proces tvoření přináší?

„Tvorba je proces léčby a rozvoje. Způsob, jak posouvat hranice a nahlížet za horizont každodenní reality. V důsledku je pak jedno, co vlastně tvořím, nebo co nechávám vznikat. Je v tom přesně to, co v tom má být, a čím míň prostoru dám při tvoření egu, tím cennější pak pro mě bývá výsledek. Jsou to ty případy, kdy se mě dílo dokáže dotknout až přímo u srdce a zanechat tam nesmazatelnou stopu. Rozumím posluchačům na koncertech, co si občas zapláčou. Na zkouškách to nemám jinak a i při vystoupení mám někdy co dělat všechny ty emoce ustát. 😀 “

Čím ráda trávíš čas mimo proces tvoření? Co ti dělá radost?

„Vím, že to bude znít zvláštně, ale já miluju samotu. Nebylo tomu tak vždycky, ale je pro mě prostě čím dál tím víc nezbytnou součástí mentální hygieny v rámci každodenního života. Pak je to samozřejmě cestování a jóga. Dala jsem se taky do studia ajurvédy. Baví mě nacházet souvislost mezi tělem, myslí a duchem. Co mě ohromně nabíjí je pak tanec. Jde spíš o intuitivní pohyby, než o promýšlenou choreografii, celé je to o prožitku. V posledních letech se věnuju taky pedagogické činnosti, a vždycky mě ohromně potěší, když se mi podaří něco studentům předat. Dětem i dospělým. Nevidím v tom rozdíl. A když jsme u těch radostí, tak největší radost mám, když jsem v Himálajích. Říká se, že štěstí je stav mysli, ale tam je moje štěstí absolutní.“

Jak jsi se dostala k cestování?

„Sice nejsem z cestovatelské rodiny, ale bylo mi umožněno cestovat už jako malé skrz různé ozdravné pobyty nebo zahraniční tábory. Skutečné cestování pro mě začalo v roce 2011, kdy jsme se já a pár dalších kolegů ze studií vydali na dobrovolnickou misi do Indie pod záštitou Sdružení pro Tibet. Strávili jsme tam zhruba měsíc, což mi stačilo k tomu se do Ladaku absolutně zamilovat a začít plánovat další cestu. Napřesrok jsem tam strávila už celou letní sezónu, a protože se mi nechtělo zpátky do Evropy a v Ladaku na podzim už dost přituhuje, projela jsem v dalších měsících Indii od severu na východ a pak z Kalkaty přes vnitrozemí na západní pobřeží. Půl roku uteklo jako voda, vypršelo vízum a nezbylo mi, než se vrátit do Evropy. Tahle cesta solitéra se pro mě stala klíčovou životní zkušeností, která změnila mě, moje priority a moje budoucí plány. Hlavně ta svoboda zažitá při toulkách, a to vzrušení v každičkém okamžiku. Neznám lepší pocit.“

Co považuješ za svůj největší dosavadní životní úspěch?

„To, že jsem nalezla svůj střed a nahlédla do podstaty sebe sama. A taky to, že jsem ustála všechny dosavadní životní lekce a snad si z nich ještě něco odnesla. Všichni občas potkáváme stíny, jen míváme strach o tom mluvit a někomu ty stíny ukázat. Takže jako velký osobní úspěch vnímám taky to, že se dokážu před ostatními otevřít, a beze strachu mé světlo i stíny sdílet.“

EV fotogalerie

ART fotogalerie

ART galerie EV (jako PDF)