Podzimní resumé

3500

Je poslední listopadová neděle, a Mosteckou pánev svírá vtíravý chlad. A mysl je poněkud chmurná. Snažím se jet na sto procent, ale neblížím se ani k padesátce. Horko těžko se mi daří držet myšlenky v přítomnosti, co chvíli utíkají tu ke vzpomínkám tu k nadcházejícímu. Říká se, že klid duše je nezávislý na prostředí, no já to mám hold jinak. Víte, já cítím tu nenávist, která sžírá lidi kolem. Nenávist pramenící ze strachu spíš jako ze zla samotného. Strach z neznáma, strach z islámu. Inu, lidé, vy, co cítíte nenávist k příchozím uprchlíkům, dejte na chvíli průchod své empatii a povězte; kdyby zde zuřila válka a vyspělejší státy by Vám nabídly azyl a bezpečí, jak byste se rozhodly? Zůstaly byste a podřídily se pokroucené ideologii vycházející z Vaší vlastní víry a přesvědčení? Sice nevím jak zní Vaše odpověď, ale za mě mohu říct, že bych udělala cokoli, abych uchránila životy svých nejbližších. A to ze mě přeci hned automaticky nedělá sluníčkáře…

Jsme lidé. Někteří se jevíme dobrými, jiní zlými. Lze nás soudit na základě našich slov a skutků, ale mnohdy se stává, že o nás a za nás mluví druzí, takže jsme rázem někým, koho sami nepoznáváme. Mnohdy je zkrátka snazší přijmout za svůj názor druhých; ‚když se to píše na fejsbuku, a sdílel to i Jarda, tak to musí být pravda.’… Lidé prostě dělají závěry často dost předčasně a to na základě nepravdivých a neověřených informací. Ach ano, doba je zlá, a času není nazbyt. Proto svými názory necháváme manipulovat, a čím méně skutečně víme, tím vehementněji dáváme svůj názor najevo. Sdílíme, lajkujeme, hejtujeme. Paráda.
Ale nic není jen černobílé. Mezi uprchlíky najdeme různé lidi z různých míst a s různými motivacemi k příchodu do Evropy. Ať se nám to však líbí nebo ne, tvoříme společně lidskou populaci obývající tuto planetu, a bez ohledu na víru a přesvědčení jsme jedna a táž entita, byť žijeme v odlišných podmínkách. A víte, i navzdory tomu, že mnoho mých přátel je muslimů, i já cítím strach z potenciálního ohrožení naší kultury. I na mě se dotírá strach z islámského státu. Ale ze strachu NIKDY nic dobrého nevzešlo. Proto je to strach, s čím je třeba bojovat, nikoli uprchlíci. Nechť to chovají v paměti ti, jež soudí druhé bez ohledu na Pravdu.

A závěrem si neodpustím dodat, že společenský protest prostřednictvím vyčpělé hudební ankety, to byl dnes poslední hřebíček do pomyslné rakve mé už tak dost nostalgické nálady. Je tohle snad způsob, jak ‚civilizovaně‘ projevit ‚svůj názor‘ nebo se tuzemský hudební vkus tak zprznil, že se to lidem opravdu líbí? Je mi smutno z toho, jak Ortel a jim podobní využívají hudbu k šíření nacionalismu a nenávisti. A ještě smutněji mi je, když vidím, jak to lidé tiše přijímají, vstřebávají a dokonce podporují. Jaké to je být jednou z těch zmanipulovaných ovcí? Najde se někdo, kdo mi na to dá odpověď???